Magie příběhů se dotýká všech lidí, od těch nejmenších dětí zachumlaných v peřinkách až po ty nejstarší z nás. Hltáme příběhy a neustále se dožadujeme dalších a dalších. Strýcové Pepinové mají dar vyprávět již od narození, někteří z nás se tomuto umění musejí učit. A právě pro ty, kdo se chtějí ve schopnosti vyprávět příběhy zlepšit, vyšla kniha Báry Voráčové a kolektivu Storytelling aneb cesta do příběhu.

Příběh je smyslem nadané vyprávění, (Hodrová in Ulrychlová, 2007, s. 9) a samotný akt vypravěčství je aktem setkání mezi lidskými bytostmi (Hak, 2021). Člověk ke svému životu příběhy potřebuje, ať už skrze ně hledá zábavu, poučení, bytostné setkání nebo když skrze příběhy hledá smysl svého vlastního života.

Příběhy jsou dvojího druhu, naše vlastní nebo vytvořené. Těmi vlastními myslíme drobné události dne, které denně sdílíme se svými blízkými či naše životní trable, úzkosti i radosti, které dohromady vytvářejí celou mozaiku našeho životního příběhu. Vytvořenými příběhy myslíme imaginární příběhy z hlubin věků či z děl spisovatelů, scénáristů či novinářů. Všechny tyto příběhy mají pro nás lidi smysl a díky nim jsme v kontaktu se sebou i se světem.

V rámci storytellingu nás zajímají specifické příběhy, a to ty, které vznikají ve vztahu mezi lidským vypravěčem a lidským posluchačem. Sledování televize, poslouchání rozhlasu či četba knihy nejsou považovány za storytelling, protože zde chybí přímý kontakt mezi lidmi. A vypravěčství je o setkání a o příběhu, který je sdělován vždy tady a teď konkrétnímu posluchači či posluchačům. Vypravěčství je o dialogu, příběh je sdělován tak, aby byl co nejsrozumitelnější posluchačům – oproti klasickému divadelnímu představení je u vypravěčství posluchač vyzýván k aktivitě, k dialogu.

Storytelling jako umělecká forma si dává za cíl oprášit staré umění vypravěčství, které bylo – tak nějak – v našich končinách zapomenuto a nahrazeno netflixovými příběhy. Přitom se předpokládá, že umění vypravěčství je staré jako lidstvo samo (např. Bernard, 1983; Fox,  2007).

V tomto kontextu se na českém trhu objevila útlá kniha (o rozsahu 140 stran) Báry Voráčové a rozsáhlého kolektivu autorů z organizace Storytelling CZ se záměrem představit svět storytellingu českým i slovenským čtenářům. Jak se jim to podařilo?

Kniha je přehledně rozdělena na šest kapitol, které pocitově vytvářejí tři části knihy. V rámci úvodu autoři popisují fenomén storytellingu a jeho fungování v České republice. Druhá až čtvrtá kapitola jsou konstruovány pod metaforou námořní plavby a popisují, jak se storytellingem pracovat: ať už z pozice lektora či z pozice vypravěče. Poslední dvě kapitoly nabízejí čtenáři příběhy. A to dva rozsáhlejší o jednom vzdělávacím a jednom komunitním projektu a třináct menších příběhů, které popisují cestu třinácti vypravěčů ke storytellingu.

Pojďme se blíže podívat na jednotlivé kapitoly.

V úvodu knihy Voráčová popisuje svou výpravu v rámci Erasmu do dalekého přístavního města Osla, které si vybrala kvůli moři a severským detektivkám (s. 14) a kde s překvapením zjistila, že bude celý půlrok studovat umění storytellingu. Dále v této části spolu s Petrem Pláteníkem vymezují co je a co není storytelling, a popisují současnou situaci storytellingu v České republice i v západním světě.

Druhá i třetí kapitola jsou si v mnohém podobné – popisují základní teorie konstruování příběhů (Aristoteles, Freytag a Smiley-Thompson), a Campbellovu Cestu hrdiny. Cestu hrdiny dále autorka rozebírá na příběhu Harryho Pottera. V této části autorka popisuje velké množství technik pro práci s příběhy se skupinou, a to tak, že čtenáře zároveň nabádá k příležitosti si tyto techniky na sobě vyzkoušet. Obě dvě kapitoly hladce vedou čtenáře skrze rozbouřené vody k vlastní tvorbě příběhů a vlastním pokusům k vyprávění. Čtvrtá kapitola se věnuje „vylodění“, což metaforicky vystihuje praktické využití storytellingu v praxi. Oblast vzdělávání popisuje Markéta Holá a oblast terapie a práce se seniory popisuje Barbora Voráčová. Bohužel je těmto oblastem věnováno jen pár stránek s důrazem na techniky, což je určitě škoda, protože jsou to témata, která by vystačila na několik publikací.

Čím jiným zakončit knihu o storytellingu než koláží příběhů? Ta se autorům opravdu povedla: pátá kapitola popisuje dva konkrétní projekty, které lidé ze Storytelling CZ uskutečnili – edukační projekt Všichni Teigeho muži a Sídliště z plechu. To je doplněno šestou kapitolou a koláží třinácti krátkých příběhů na téma Jak jsem se dostal ke storytellingu.

Celá publikace je napsána lehkou a čtivou formou a nabízí velmi příjemný vhled do umění storytellingu a je cenným zdrojem pro každého, kdo chce v sobě (nebo v ostatních) probudit vypravěče. 

Petr Kosek

Speciální pedagog, učitel mateřské školy a dramaterapeut. Ve své praxi rád aplikuje práci s příběhy a to jak v rámci dramaterapie, tak v rámci edukace.

---

Citované zdroje:

BERNARD, Jan. Co je divadlo. Praha: SPN, 1983. Pomocné knihy pro žáky (Státní pedagogické nakladatelství).

FOX, Jonathan. Acts of service: Spontaneity, commitment, tradition in nonscripted theatre. New Paltz: Tusitala Publishing, 2003. 

HAK, Martin. Workshop vypravěčství, 2021. Olomouc.

ULRYCHOVÁ, Irina. Drama a příběh: tvorba scénáře příběhového dramatu v dramatické výchově. Praha: Akademie múzických umění v Praze, Katedra výchovné dramatiky DAMU, 2007.