Jak pracuje středisko výchovné péče (SVP)? Komu pomáhá? A proč mají podobná zařízení někdy ještě pořád negativní pověst? O náplni práce SVP, každodenní realitě i vnímání ze strany veřejnosti jsme si ve Speciálním podcastu povídali s Terezou Polesnou, vedoucí Střediska výchovné péče ve Slaném, která v oboru působí od roku 2003. Projděte si zásadní body.

Co je středisko výchovné péče a komu pomáhá?

„Pracujeme s dětmi, které jsou ohrožené – ať už školními obtížemi nebo potížemi v rodinných, vrstevnických či jiných vztazích. Dříve se říkalo, že jde o děti s poruchami chování, dnes mluvíme o ohrožených dětech,“ říká Tereza Polesná.

Středisko pomáhá dětem a mladým lidem ve věku od 6 do 18 let. U mladších dětí odkazuje SVP spíše na klinická pracoviště, starší (nad 15 let) se mohou objednat i sami. Není potřeba žádné doporučení, stačí kontakt ze strany osob odpovědných za výchovu.

Kdo ve středisku pracuje?

Zajímavostí je rozložení vychovatelů do mužsko-ženských dvojic, které napodobují rodičovské role.

Formy péče: ambulance, pobyt, stacionář

Jak vzniká individuální plán péče?

Po úvodní konzultaci se do 14 dnů vytváří individuální výchovný plán (IVP). Podepisuje ho dítě, rodiče i pracovník SVP. „IVP je živý dokument. Mění se podle potřeb dítěte a zakázky rodiny – někdo přijde třikrát, jiný zůstane celý školní rok,“ popisuje Tereza Polesná.

Co se děje během pobytu?

Děti plní školní povinnou docházku, případně přípravu na zaměstnání, účastní se programů a tráví víkendy v rodině. „Každých 14 dní rodiče přijíždějí – nejen na návštěvu, ale i na konzultaci. Předáváme zkušenosti, plánujeme další kroky, pracujeme s celým rodinným systémem,“ říká Tereza Polesná.

Každou neděli probíhají návštěvy, které trvají celé odpoledne. Klienti mají možnost s rodiči opustit prostory střediska a strávit čas společně. Součástí programu jsou také individuální a skupinové terapie a další činnosti zaměřené na nácvik sociálních dovedností, konkrétních kompetencí a trénink dovedností potřebných k naplnění zakázky dobrovolného preventivně výchovného pobytu.

Co když se během pobytu objeví nové problémy?

„U dětí, které jsou například nepozorné, někdy zjistíme, že třeba špatně vidí. Po nasazení brýlí se jim doslova otevře nový svět,“ uvádí Tereza Polesná. SVP tedy často zachytí i jiné než výchovné obtíže – například nepoznané smyslové vady nebo potřebu psychiatrické péče. Pokud SVP vyhodnotí, že dítě potřebuje jiný typ péče, zprostředkuje kontakt a péči přeruší.

Kdo rozhoduje o ukončení péče?

„V ambulanci se spolupráce ukončuje naplněním cílů individuálního vzdělávacího plánu nebo rozhodnutím rodičů. V pobytu máme jasná pravidla, ale možnost ukončení je i na straně dítěte nebo nás samotných,“ vysvětluje Tereza Polesná.

„Děti, které u nás chtějí být úplně nejméně a jsou na začátku ve strašném vzdoru, bývají nakonec nejúspěšnější. Zažijí přijetí, režim i první úspěchy,“ dodává Tereza Polesná.

Může být pobyt prodloužen? 

„Ano, na žádost dítěte i rodičů. Někdy děti samy cítí, že potřebují ještě čas, než přejdou zpět do běžného prostředí,“ říká Tereza Polesná. U dětí se záškoláctvím se osvědčila „nácviková forma“ – dítě jedenkrát za 14 dní ve čtvrtek odjíždí domů a v pátek jde do kmenové školy, aby si návrat natrénovalo. Návštěva školy je vždy spojena s víkendovým pobytem doma.

Jaký je rozdíl mezi SVP a výchovným ústavem? 

„Středisko výchovné péče je dobrovolná pomoc. Výchovný ústav je na opačné straně škály péče o ohrožené děti – určený pro děti s ochrannou nebo ústavní výchovou. My pracujeme s dětmi, které mají chuť něco změnit,“ říká Tereza Polesná.

Spolupráce s dalšími odborníky

„Spolupracujeme se školami, lékaři, kurátory, dětskou psychiatrií,“ popisuje Tereza Polesná.

Jak SVP vnímá veřejnost?

„Ráda bych, aby nás společnost vnímala jako pomoc – ne jako trest. Bohužel jsme pro spoustu lidí stále strašák,“ říká otevřeně Tereza Polesná. „Nejsme represivní zařízení. Jsme možnost, jak se na obtíže podívat jinak a hledat cestu ven,“ dodává.

Existují podpůrné skupiny pro rodiče?

„Oficiální prostor pro sdílení zkušeností zatím chybí. Rodiče se propojují hlavně na Facebooku. Je škoda, že neexistuje více možností, jak spolu navzájem sdílet zkušenosti,“ uzavírá zkušená odbornice.