Píše, přednáší, edituje. Ivona Březinová patří mezi nejúspěšnější české autorky – zaměřuje se na knížky pro děti. Se svými čtenáři pravidelně diskutuje, účastní se besed po celé republice. A někdy se nestačí divit, jak sdílné děti dokážou být.

🎙️ Má to háček – tak se jmenuje edice knížek pro menší čtenáře, ve které jste vydala již několik příběhů. Hlavními hrdiny jsou děti, které se nacházejí ve složitých životních situacích. Rozpadá se jejich rodina, potýkají se s nemocí, nebo například zažívají šikanu ve škole. Jak můžou takové příběhy přispívat k tomu, aby se děti dokázaly vyrovnat se situacemi, které je tíží?

Jsou různé typy příběhů. V některých dobro vítězí nad zlem, u jiných nám od začátku až do konce leze při čtení po zádech mráz. Někdy nás příběh ukonejší, že všechno dobře dopadlo. Jindy dočteme, zavřeme knihu a s úlevou si uvědomíme, že náš reálný svět je ve skutečnosti bezpečnější než svět právě dočteného příběhu. A pak jsou knihy, které jako by zrcadlily naše prožívání. Třeba jen střípkem. Ale i ten střípek souznění může způsobit, že se identifikujeme s hrdinou. Porovnáváme jeho životní trable se svými, hledáme podobnosti i rozdíly, sledujeme jeho přešlapování, tápání i překážky, které mu stojí v cestě. Můžeme se v příběhu poznat, usmívat se, brečet, nebo se vztekat. Můžeme s mnohými činy hrdiny nesouhlasit, můžeme mu fandit, nebo třeba i závidět. Ale důležitý okamžik nastává, když si uvědomíme, že onen hrdina prožívá něco podobného, co prožíváme my. Že v tom zkrátka nejsme sami.

🎙️ Čtení příběhů tedy může mít i jistou terapeutickou funkci.

Ano. Pokud příběh čtenáře zaujme, přestává pro něj být důležité, zda je hlavní hrdina vymyšlená postava, nebo skutečná bytost. Čtenář čeká, co hrdina udělá. A pak může přemýšlet, co by udělal on sám. A jestli je tahle cesta správná. Ideální je, když má člověk možnost si o příběhu a o pocitech, které při čtení zažíval, s někým popovídat.

🎙️ Dlouhodobě se zaměřujete na knihy pro menší čtenáře. Kterými tématy se děti často zabývají?

Mám dojem, že mezi dětmi přibývá pocitu nejistoty. Když se jich na besedách ptám, o jakých problémech by chtěly číst, jmenují šikanu a kyberšikanu, neschopnost najít si kamarády. Ale i strach z toho, že nesplní očekávání. Trápí je hádky v rodině, mezi rodiči i sourozenci, nebo vážné nemoci – vedle nejrůznějších alergií dominuje i rakovina. V poslední době přibyl také strach z války. Podotýkám, že šlo většinou o žáky 4., 5. a 6. tříd.

🎙️ Třeba v knížce Řád sladkého sněhuláka sledujeme příběh Přemka, páťáka, který má cukrovku. Příběh Šel jsem se psem zase zachycuje sourozence Diviše a Dášu, kteří řeší rozvod rodičů. Jsou vaše příběhy inspirované konkrétními dětmi?

Jsou i nejsou. Postavy mých příběhů jsou složené z mnoha žijících i vymyšlených osob. Vycházejí ze studia konkrétní problematiky, z modelových situací i náhodných podnětů. Čím víc podkladů získám, tím lépe pak svého vymyšleného hrdinu znám. O skutečných lidech se mi nepíše dobře. Už dávno jsem pochopila, že s vymyšleným hrdinou jsem při psaní svobodnější, otevřenější, nejsem svázaná ohledy a zábranami. Prostě si pak postavu pustím víc k tělu.

🎙️ Jak vybíráte témata, kterým se budete ve svých publikacích věnovat?

Někdy je to na základě vlastních pocitů. Přesvědčení, že by se o takovém tématu mělo psát. Někdy je to volání z publika – od čtenářů či konkrétních organizací. A mnohdy impuls přijde od nakladatele a od psychologů, kteří s nakladatelstvím spolupracují. To je pak výzva. Ale musím přiznat, že jsem zatím nikdy žádné takové výzvy nelitovala.

🎙️ Jak děti na vaše publikace reagují?

Děti nejvíc reagují, když se jich problém, o kterém píšu, dotýká. Třeba že rodiče jsou rozvedení, nebo že jejich dědeček či babička mají cukrovku. Poslední dobou se mi častěji stává, že ve třídě sedí dítě s diabetem.

🎙️ Překvapila váš některá zpětná vazba?

Vždy mě dostane, když dítě na besedě zvedne ruku a řekne: „Já mám ADHD.“ Nebo: „Naši na sebe doma řvou.“ Nebo: „Brácha bere drogy.“  Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak jsou děti sdílné. Samozřejmě, že čím mladší, tím sdílnější. Vidí mě poprvé v životě, a to třeba jen hodinu, hodinu a půl, a přesto za mnou přijdou a svěří se. Někdy dokonce i během besedy před ostatními, s upřímnou dětskou bezelstností. S věkem roste ostych, odstup, obavy.

🎙️ Snažíte se děti na oplátku překvapit i vy?

Rozhodně, například nějakým detailem při vyprávění. Třeba v knize Ťapka, kočka stěhovavá je hlavní hrdinka ve střídavé péči rodičů, což spousta dnešních dětí důvěrně zná. Ale dívka v mé knize nestřídá jen domácnosti, v kterých tráví čas tu s maminkou, tu s tatínkem, ona střídá i školu. Týden chodí do školy v jenom městě, týden v druhém. Někdo už o tom slyšel, jiné taková situace šokuje. Překvapení také vídám v očích posluchačů, když jim vyprávím, jak jsem kvůli triptychu Holky na vodítku chodila sbírat informace přímo mezi narkomany, do léčebny a do pasťáku. Ostatně i s knihou Řvi potichu, brácho trvalo skoro tři roky, než jsem se příběh o lidech s poruchou autistického spektra odvážila psát.

🎙️ Který příběh z edice Má to háček je váš nejoblíbenější?

Nejoblíbenější? Já mám vždycky nejradši ten poslední. V brzké době vyjde Židle pro Anhelinu. Ale napsaný je už další rukopis do edice Má to háček. Půjde o příběh, který se zabývá ztrátou pozice jedináčka. O sesazení princezny z trůnu, které je sice zdánlivé, ale viděno desetiletýma očima kruté a bolestivé. Myslím, že tahle knížka edice se mě, jako celoživotního jedináčka a zároveň matky dvou dcer, zatím dotýká nejosobněji. Téma rozvodu pak řeším kromě knihy Ťapka, kočka stěhovavá i v knize Šel jsem se psem. Řád sladkého sněhuláka je o dětském diabetu. A Ňouma z áčka ukazuje, jak přehnaná péče rodičů může z neprůbojného outsidera třídy vytvořit až objekt šikany. Ráda bych však připomněla, že edici Má to háček píší ještě další dvě autorky, Petra Štarková a Lenka Rožnovská. Celkem jsme už pro edici napsaly devět knih a další jistě vzniknou. Témat je hodně, protože hodně je i dětských starostí.

🎙️ Nabízíte nejen příběhy, ale i návody, jak rodiče můžou s publikacemi pracovat.

Ano, a netýká se to jen Háčku. Je spousta knih, které je dobré číst společně. Pro mladší čtenáře bych volila hlasité předčítání, u kterého se děti a dospělí mohou střídat. A rovnou reagovat na otázky, nebo je pokládat. Ale je tu i druhá možnost.

🎙️ A sice?

Ať si knihu přečte každý sám. V klidu, v soukromí, kdy může dát nerušený průchod pocitům. Důležité je, abyste si pak o přečtené knize povídali. Abyste se společně podivovali, co všechno hrdinové zažili a proč. Abyste si na chvíli půjčili jejich role a třeba i osudy postav při společném povídání změnili. Je to hra. Je to společně strávený čas. Je to sdílení pocitů. A může to být i rozkrytí problému, který se týká i vás. Edice Má to háček zobrazuje příběhy o problémech, které opravdu nastávají, situace se opravdu dějí a někdo se jimi trápí. I proto každý titul edice obsahuje v závěru poznámku psychologa, která je určená zejména rodičům. Doslovem odborníka pak kniha dostává další rozměr.

🎙️ A co učitelé? Jak můžou s edicí Má to háček pracovat oni?

Určitě bude jinak vypadat povídání si o knize v domáckém prostředí rodiny a jinak, když téma nadhodí učitel ve třídě. Ne vždy víme, kde je zapíchnutý trn a jak vězí hluboko. Málokdo chce snášet veřejně odhalenou bolest, bývá pak ještě větší, trvalejší a může napáchat víc škod. V širším kolektivu třídy je nutné otvírat ožehavá témata opatrně. Záměrně anonymizovat. Proto se taky na besedách neptám: „Co vás trápí?“, ale raději: „Jaký problém vás zajímá? O čem byste si chtěli přečíst? Možná jste slyšeli o někom, kdo má nějakou starost…“ Když však dítě bezelstně odhalí svůj vlastní „háček“, sleduji reakci okolí. Někdy spolužáci o problému vědí, jindy pozoruji údiv. To pak člověk musí být v dalším povídání obezřetný. Věřím, že mnohé debaty pak probíhají i po besedách, když odejdu. Možná i s vyučujícím v hodině, nebo třeba jen v hloučcích o přestávkách. Nevím. Ale pokud ano, je to dobře. Knihy edice Má to háček vznikají proto, aby se o problémech dětí mluvilo.

🎙️ Jak složité je pro Vás jako autorku definovat momenty, které dítě v příbězích emočně zasáhnou?

Tak to vás asi zklamu, předem tyhle momenty nepromýšlím. Když si co nejpečlivěji nastuduji problematiku, o které chci psát, začnu vyprávět příběh. Při psaní se pak stávám jeho součástí. Netuším, co všechno se v něm přihodí. Je to dobrodružné spoluprožívání s postavami, které jsem si vymyslela, ale které mě vzaly mezi sebe. S nimi pak cítím obavy, strach, ale i radost, štěstí, údiv, a nakonec třeba ulehčení, když se objeví řešení.

🎙️ Zmínila jste svou novinku, knížku Židle pro Anhelinu. O co půjde tentokrát?

Židle pro Anhelinu je knížka o začleňování skupinky ukrajinských dětí do kolektivu české třídy. Je to příběh odehrávající se na pozadí války, která se nás zdánlivě nedotýká. Jenže dotýká. Jezdím na besedy do knihoven a do škol po celé republice. Skoro všude sedí mezi žáky nějaké dítě z Ukrajiny. Navíc nemusí jít jen o ukrajinské uprchlíky. Může nastat spousta situací, kdy z nějakého důvodu židle pro někoho chybí. Nebo naopak přebývá.