Jak se cítí dnešní děti? I tím se ve své praxi zabývá Lucie Straková Jirků, terapeutka, sociální pedagožka a autorka několika publikací o psychických potížích u dětí a dospívajících. „Zapomínáme, že se psychické potíže u dětí mnohdy projevují jinak než u dospělých,“ začíná vyprávět. „O to těžší někdy bývá je zachytit.“ 

🎙️ Psychické problémy u mnoha dětí začaly během koronavirové krize. Nebo je lockdown spíš urychlil?

U většiny dětí, které měly sklony k úzkostem již dříve, nebo se obtížně vyrovnávaly se stresem, koronavirová krize potíže spíše akcelerovala. U jiných rozhodně přispěla k jejich vzniku a je otázkou, zdali by obtíže vůbec začaly, pokud bychom koronavirovou krizí neprošli. Dá se předpokládat, že oslabení jedinci by dříve nebo později narazili na jinou krizovou situaci, která by jejich psychiku podlomila. Pravděpodobně by psychické obtíže spustil jiný stresor. Možná by nárůst nebyl tak masivní, jako ho nyní vnímáme v psychologických a psychiatrických ambulancích.

🎙️ Co považujete za největší rizikový faktor pro psychické zdraví dětí v jednotlivých fázích vývoje?

V každém věku je zásadní něco jiného. Pro novorozence je důležité, aby měl nějakou vztahovou osobu a láskyplné prostředí. Aby dítě bylo chtěné, přijímané. Rodinné zázemí je pak podstatné i ve vyšším věku. U starších dětí se přidává vliv médiích a sociálních sítí. Mnoho dětí neumí přemýšlet kriticky a obsah, který konzumují, často považují za bezvýhradně pravdivý. Můžou pak mít pokřivené vnímání reality. Kritické jsou i vrstevnické vztahy. Ty jsou v dnešní době velmi křehké, děti mívají málo osobních kontaktů. Velká část interakcí se přesunula do prostředí sociálních sítí, kde jednodušeji ublížíte. Něco ošklivého napsat nebo vyfotit je hračka. Mívají také pocit osamění a bojí se, že jim neustále něco utíká. Jde o takzvaný FOMO syndrom (fear of missing out), tedy úzkost například z toho, že mi uteče nějaká informace o mých přátelích na sociálních sítích, nebudu vědět o jisté akci, nezachytím něčí „reel”, tím pádem nezískám dostatek informací a budu mimo.

🎙️ V našem rozhovoru s Klárou Smolíkovou zaznělo, že dospělí mají často pocit, že děti se v online světě perfektně vyznají. Přitom se mnohdy ztrácejí. Souhlasíte?

Rozhodně. I když máte pocit, že je dítě na internetu jako doma, pořád byste mu měli připomínat nástrahy online prostředí. Vysvětlovat, jak fungují sociální sítě i jak se na nich vytváří závislost – a jakou roli v tom všem hraje dopamin, který náš mozek produkuje. Mnoho rodičů si problém uvědomí až ve chvíli, kdy vidí reakci dítěte, jakmile se mu vybije telefon, nebo bez něj musí nějakou dobu vydržet.

🎙️ Vnímají teď rodiče citlivěji psychické zdraví svých dětí? Třeba právě i na základě zkušenosti z koronavirové krize a díky otevřenější diskusi v médiích?

Ano, vidím to dennodenně ve své praxi i praxi mých kolegů. Dětských klientů přibývá. Rodiče víc vnímají signály, že se něco děje. Někdy jde o věci, které by ani tolik nemuseli řešit, nebo by si s nimi poradili bez odborníka v domácím prostředí. Ale rozhodně je dobře, že jsou pozornější. Vždy je lepší přijít a ujistit se, že nejde o závažný problém.

🎙️ Které projevy rodiče například špatně vyhodnocují a přehnaně se jich bojí, i když nejsou tak závažné a můžou samy odeznít?

Vzpomínám si například na jednu dívku, se kterou rodiče přišli do mé praxe. Měla v té době hodně písemek a bála se neúspěchu, ráno mívala bolení břicha a nechtěla chodit do školy, párkrát nakonec opravdu nešla. Jakmile ale byly testy pryč, vše se spravilo. Šlo o akutní strach, který působilo uzavírání známek a dívčino zaměření na výkon. Rodiče se báli, že přestane do školy chodit úplně, to se ale nestalo. Vždy je dobré mít nějaké delší pozorovací období, abychom mohli určit, zdali jde o nárazovou, nebo dlouhodobou potíž. Rozhodně však není špatně, když se rodiče přijdou poradit. Občas stačí jedna konzultace nebo rozhovor s dítětem.

🎙️ Ve své praxi se zabýváte nejen úzkostmi, ale také obsedantně kompulzivní poruchou (OCD), depresemi či sebepoškozováním. Jak vypadají první varovné signály, které můžou zachytit rodiče nebo pedagogové?

Sebepoškozování bývá nejvíc zjevné. Učitelé i rodiče si mohou všímat, že se dítě zahaluje, odmítá nosit krátký rukáv, vyhýbá se tělocviku, plavání, nosí na ruce potítko nebo spoustu náramků. Mnohdy se tak snaží zakrýt řezné rány. Děti bývají uzavřenější, zavírají se v pokojíčku. To může být v dospívání samozřejmě běžné, ale v kombinaci s dalšími signály bývá dobré zbystřit. Přidávají se i úzkosti, deprese.

🎙️ Jak se deprese projevují u dětí?

Pokud mluvíme o depresi, často si představíme spíše dospělého, který je neaktivní, proleží den v posteli, nemůže vstát. U dětí mohou být projevy jiné. Deprese se naopak může projevovat hyperaktivitou, výbušností, vztekem. Okolí takové chování často chybně vyhodnocuje. U starších dětí se pak deprese může projevovat ztrátou radosti ze života, neustálým hledáním smyslu vlastního bytí. Ptají se, proč vůbec musí chodit do školy, k čemu to všechno je, filozofují. Mnohdy se přidává úzkost. Ta se projevuje například bolením břicha, pocitem na zvracení nebo i zvracením. Děti se už před spaním necítí dobře, těžko se jim usíná, mohou mít teplotu.

🎙️ S obsedantně kompulzivní poruchou si většina lidí zase spojí rituály.

Objevují se i u dětí. Mnohdy se déle myjí, některé věci dělají pořád dokola. Od rodiče mohou vyžadovat, že na jisté předměty nesmí sahat, nebo si nesmí na určité místo sedat. Pokud rodič dohodu poruší, přichází úzkosti, pláč nebo vztek. Ve škole bývají projevy hůře identifikovatelné, pedagog si jich nemusí na první pohled všimnout.  

🎙️ Našli bychom přesto nějaké specifické projevy OCD ve školním prostředí?

Děti někdy odcházejí častěji na toaletu, kde provádí své rituály. Pedagog si může všimnout například i častějšího mytí rukou. Žák s OCD najednou bývá pomalejší, při psaní potřebuje být naprosto precizní. Leckdy se zhorší prospěch.

🎙️ Dá se i ve školním prostředí nějak předcházet psychickým potížím?

Bývá to obtížnější, záleží, kolik vůle a prostoru pedagog má. Dobře se osvědčují třídnické hodiny, kde může pedagog s dětmi mluvit o jejich pocitech, emocích, vyplňovat pracovní listy a pracovat s dětmi na sebepoznání. Dokáže tak lépe podchytit psychickou nepohodu žáků a případně se spojit se školním psychologem. Vždy záleží na konkrétním pedagogovi i škole.

🎙️ Pokud pedagog nějakou potíž identifikuje, jak by měl mluvit s rodiči?

Bývá to složité, i rodiče jsou různí. Někteří velmi úzkostní, jiní si nechtějí připustit, že by jejich dítě mělo problém. Další je vděčný, že pedagog zachytí potíž, kterou doma nikdo neviděl. Pedagog by měl vždy mluvit o tom, jak situaci vnímá on, co ho znepokojuje,
o svých pocitech. Neříkat „vaše dítě je zvláštní“, ale raději „přijde mi, že se něco děje“.
A další důležitá věc: Pedagog by se měl vyhnout jakékoli ostrakizaci dítěte v kolektivu. Neříkat: „Ty tady zase děláš problémy, už zase si vymýšlíš“. Situaci tak může velmi zhoršit.

🎙️ A naopak: když rodiče ví, že má dítě psychické problémy, jak hovořit s učiteli?

V první řadě jim vše otevřeně říct. Pokud rodič pedagogovi důvěřuje, měl by mu sdělit, s čím má dítě potíže, kam dochází, jak probíhá léčba a tak dále. Vhodné je informovat i ostatní pedagogy. Zvýší se pak šance, že budou k žákovi přistupovat citlivěji – a že společně najdou řešení, aby se dítě zase cítilo dobře.